Dokumentární trilogie "Mezi zaslepenými blázny" je prvním filmem na světě, který kdy zmapoval aktivity tzv. bratislavské Pracovní skupiny za druhé světové války. Jak je možné, že po tolika letech mohou ještě existovat zcela zamlžené či vygumované kapitoly válečné historie střední Evropy?
Proč se tuto bariéru mlčení, na které si kdekdo před nimi vylámal zuby podařilo prolomit právě dvěma mladým klukům z Čech?
 
Co vlastně byla Pracovní skupina
 
O bratislavské Pracovní skupině většina lidí v životě neslyšela. Tato výjimečná skupinka ilegálních aktivistů, která vznikla v reakci na transporty židů ze Slovenska na jaře 1942, se v průběhu druhé světové války aktivně zapojila do většiny židovských záchranných operací ve střední Evropě - pašovali židy do bezpečnějších zemí, podpláceli slovenské politiky i Hlinkovu Gardu, jednali s Němci o záchraně všech Evropských židů (podle některých se tímto stali kolaboranty), a snažili se informovat svobodný svět o tom, co se děje v oněch nově zbudovaných koncentračních táborech. Hlavními postavami Pracovní skupiny byli lidé ze všech stran tehdejšího židovského politického spektra, od ortodoxního rabína Weissmandla po extrémního asimilanta Tibora Kováče, a zároveň v ní spolupracovaly různé větve sionistického hnutí. Kromě dnes téměř neuvěřitelné filozoficko-politické různorodosti byla tato odbojová buňka unikátní též tím, že ji vedla žena, Gisi Fleischmannová.   

V dnešní Bratislavě se dosud o Pracovní skupině dozvíte vlastně jen to, že existovala. Fotografie několika z jejích členů jsou vystaveny v Židovském muzeu, to je vše. Když se zeptáte, proč chybí fotografie Kováče a F ü rsta, dostane se vám rozpačitého pokrčení rameny, protože nikdo neví, kdo byl Kováč či F ü rst. Kdo by se chtěl dozvědět více, musel by si sehnat dnes již rozebrané knihy věnující se slovenskému Holokaustu od Ivana Kamence či Ladislava Lipschera. Když jsme se obrátili na ředitele bratislavského židovského muzea a ptali se po možných svědcích, odepsal nám:
"Z pamětníků nežije již nikdo. Vrátil se mi dopis, který jsem psal panu Steinerovi, to byl poslední žijící svědek. Když budete v Bratislavě, zastavte se u mne, abych Vám vysvětlil úskalí tohoto tématu, která mohou být velice nebezpečná. Sám jsem se rozhodl raději nevydat svou doktorskou práci na toto téma ve Slovenštině."      
A bylo to právě ono tajnůstkaření, varovné pohledy a zmínky o neodvratném fyzickém nebezpečí, pokud se do tématu Pracovní skupiny pustíme, co nás nezvratně po pět let motivovalo k práci na našem filmu.
 
Jak hledat svědky, kteří jsou po smrti

Na samém počátku hledání informací se nám do rukou dostala kniha, vydaná v 80. letech kdesi v ortodoxním židovském Brooklynu, popisující detailně aktivity a osudy Pracovní skupiny. Přestože hned od pohledu bylo zřejmé, že zmíněná kniha je daleko více oslavnou ódou než seriózní historickou prací, pokusili jsme se spojit s jejím autorem. Odepsal nám pouze jednou, a to těmito slovy: "Bohužel, nikdo ze svědků aktivit Pracovní skupiny dnes již nežije. Také proto nemám k informacím v mé knize co dodat. Samotnému mi nezbývá mnoho času, jsem těžce nemocen."  
Po zhruba roce hledání jsme s pomocí krajanského spolku v Izraeli navzdory opakovaným zprávám o jejich smrti našli první svědky, kteří nám mohli potvrdit alespoň některé detaily ze života rabína Weissmandla. Nikdo z těchto svědků však neznal detaily aktivit Pracovní skupiny.

Zásadní přelom přišel s dopisem od pana Ericha Kulky, historika, který nám napsal o projektu audionahrávek organizovaném v Izraeli na přelomu padesátých a šedesátých let jistým profesorem Jelínkem. Projekt se údajně věnoval také aktivitám Pracovní skupiny. Spojili jsme se s panem Jelínkem, který tuto informaci potvrdil, a navíc trval na tom, že jeden z členů Pracovní skupiny, právě onen Andrej Steiner, musí být naživu, neboť o jeho případné smrti by se jistě dozvěděl. Netrvalo dlouho, a dostali jsme adresu Steinerovu z roku 1963. Americká pošta se vskutku vyznamenala, neboť dopis i po třiceti dvou letech doručila tomu správnému Steinerovi na jeho nové adrese. Náš klíčový svědek, poslední žijící člen bratislavské Pracovní skupiny, nám během deseti dnů odepsal. Bylo mu 89 let. A potřebovali jsme s ním natočit interview.
 
Americké peníze

V okamžiku, kdy jsme našli Andreje Steinera, jeden z nás přijal nabídku pracovat pro Spielbergovu nadaci v Los Angeles. Doufali jsme, že se nám tak podaří získat pro projekt nutnou finanční podporu. Koneckonců, kde jinde hledat peníze pro film o Holokaustu, než v samém srdci "židovského Hollywoodu".

Téma vyjednávání s nacisty je však v zemích s velkými židovskými komunitami stále žhavé, a mnohdy se mění v prostředek mocenského boje. Synonymem pro špinavost tohoto boje se stalo jméno Rudolfa Kastnera, vpodstatě okrajové postavy maďarského sionismu, který se v roce 1944 pokusil navázat na aktivity bratislavské Pracovní skupiny a rabína Weismandla, a jednal s představiteli SS v Budapešti. V padesátých letech, kdy Kastnerova politická kariéra v Izraeli byla na vzestupu, jej v politickém procesu konkurenční levicové strany skrze nastrčeného předválečného imigranta obvinily z kolaborace, zrady, vražd sionistických hrdinů a tak podobně. Soud Kastnera uznal vinným z toho, že "prodal svou duši Satanovi." Přesto, že odvolací soud tento rozsudek později zrušil, je většina židů na západě dodnes přesvědčena, že Kastner byl vtělený Satan, a vyjednávání s nacisty byla jen otevřenou kolaborací. Protože Kastnerovy satanské aktivity vycházely ze zkušeností i přímých instrukcí bratislavské Pracovní skupiny, většina lidí, které jsme kdy v Americe oslovili, projekt odmítla. A to i lidé, kteří ani netušili, kdy druhá světová válka vůbec proběhla, či kde leží ony země v našem scénáři popisované.
"Váš film hanobí Ben Guriona a očerňuje jeho světlou památku," psali nám ti sečtělejší. Na námitku, že o Ben Gurionovi se v našem filmu nikdy nikdo ani slůvkem nezmiňuje, odpovídali: "Kdo mluví dobře o Weissmandlovi a Kastnerovi, ten očerňuje nejen Ben Guriona, ale celý stát Izrael. Pan Amoz Oz, slavný Izraelský spisovatel, také sdílí můj názor, a doporučil mi o Vašem hanebném filmu dále nediskutovat."

Skandály a hysterie rozpoutané v průběhu Kastnerova procesu v Izraeli, který byl jen obdobou politických procesů konaných v padesátých letech i v jiných zemích, totiž dodnes neutichly. Kastner sám byl roku 1957 pro jistotu zavražděn.  
A tak naše sny o financování ze západu vzaly rychle za své.
Nakonec nám nezbylo než natočit interview s Andrejem Steinerem, a poté i s dalšími svědky, které jsme postupně nacházeli, za vlastní peníze. Naštěstí poté scénář, do kterého již byly zapracovány tyto výpovědi, získal finanční podporu bezmála 2,5 miliónu korun od Státního fondu ČR pro podporu a rozvoj české kinematografie. V tu chvíli se mohla připojit producentka Anna Becková z České televize, díky jejíž podpoře jsme se konečně mohli pustit do samotné realizace dlouho plánovaného projektu.
Hlavním pozitivem dvouletého amerického intermezza zůstal fakt, že se nám navázat kontakt se   světem tamních ortodoxních židů, a najít dalších pět svědků, o jejichž smrti jsme byli roku 1994 horlivě ujišťováni.  
 
Byli jsme první, kdo to myslel vážně
 
Když v roce 1977 jeden francouzský režisér psal dopisy pamětníkům aktivit Pracovní skupiny, snažil se je přesvědčit, aby s ním spolupracovali na jeho dokumentárním filmu. Po letech příprav natočil interview s nejdůležitějšími svědky, ale také s mnoha přáteli rabína Weissmandla, vůdčí osobnosti oné Pracovní skupiny. Navštívil dokonce i Nitranskou ješivu v Americe, zkrátka dělal většinu věcí, které jsme my dělali o dvacet let později. Nejméně tři pamětníci nám na podzim   1998 ukázali dopisy od tohoto mladého nadějného tvůrce, ve kterých jim psal:
"Rabín Weissmandl bude definitivně jednou z klíčových osobností mého filmu o Holokaustu. Svým způsobem bude srdcem celého příběhu, a proto je pro mne Vaše účast při natáčení tak důležitá. Jak jsem Vám již důvěrně sdělil - a prosím nechte si tuto informaci pouze pro sebe, neříkejte o tom nikomu ani slovo -   můj film sponzoruje Jad Vašem a Hebrejská Univerzita z Jeruzaléma. Samozřejmě vím, že rabín Weissmandl byl velmi proti Sionismu, ale myslím, že uplynulo již dost času, a dnešek nám dává šanci ukázat jeho motivace bez sklouznutí k ideologickému přehánění. Musíme se držet hlavního tématu, které nemůže nikdo popřít ani v dnešním Izraeli - a to je fakt, že židovský svět mlčel, a nijak nereagoval na Weissmandlovi prosby o pomoc."    
Mladý dokumentarista, který tento dopis psal, byl Claude Lanzmann, a film, o kterém píše, je jeho dokumentární opus ”Šoa”.
Ať už mají pravdu pobožní pamětníci, hlásající že Lanzmannův film byl prostě ideologicky zcenzurován Izraelskou stranou, a nebo zklamaná prohlášení o pokřiveném charakteru samotného režiséra, faktem zůstává, že v celém opěvovaném dokumentárním snímku nakonec nezbyla ani jediná zmínka o rabínu Weissmandlovi, který měl být původně "jednou z klíčových osobností filmu, svým způsobem srdcem celého příběhu." Pan Lanzmann si totiž očividně uvědomil, kolik politických a konec konců i osobních problémů by mu téma Pracovní skupiny mohlo přinést.

Uplynulo dvacet let, než jsme se ke stejným pamětníkům dostali i my. Většina z nich nás prosila, abychom jim opatřili kopie jejich tehdejších interview. Samotný Lanzmann nám však řekl:
"Prosím vyřiďte všem těm lidem, že materiál, který jsem s nimi natočil, již není v mých rukách.
Se všemi dotazy se obracejte na Muzeum Holokaustu ve Washingtonu."
Odpověď muzea zněla, že "pan Lanzmann nám svůj materiál sice prodal, ale nyní se zdá, že jej nikdy nevlastnil, neboť podle smlouvy ze sedmdesátých let veškerý tento materiál patří Jad Vašem, Izraelskému muzeu Holokaustu."

"Ale filmový materiál těchto interview se podle všeho fyzicky nachází ve vašem depozitáři v Marylandu" opáčili jsme my, vyzbrojeni interními informacemi.  
"Pánové, soudní spor již probíhá několik let, a do konce řízení může materiálem disponovat pouze pan Lanzmann sám, na základě svých exkluzivních práv k filmu. Obraťte se tedy přímo na něho … odkazuje na nás? … obáváme se, že vás informoval velmi nepřesně. I pouhým otevřením kontejnerů s jeho materiálem bychom se vystavili nebezpečí soudního postihu."
Žádné z Lanzmannových interview jsme tedy nikdy neviděli. Neviděl je ani nikdo z těch, kdo mu tenkrát své vzpomínky na rabína Weissmandla svěřili. Zůstává otázkou, zda tato interview vůbec někdo někdy uvidí.
 
Tajnosti a lži

Se začátkem našeho natáčení roku 1997 přišla i zásadní změna v komunikaci s pamětníky. Dopisy a telefonáty se změnily na osobní setkání. Což zejména v pobožné komunitě znamenalo poměrně velké změny v našem vzhledu a chování, neboť abychom byli jejich komunitou chápáni jako důvěryhodní, museli jsme vypadat a alespoň přibližně se chovat jako oni.  
"Kdo vás platí? Děláte to pro sionisty? Co od nás vlastně chcete?" byly první věty, které jsme od pobožných židů v Americe slyšeli. A tak si Šmok nechal narůst pejzy, chodil celý v černém, a dokonce oprášil své znalosti modlení. Toto přestrojení přinášelo některé produkční problémy, neboť pobožný žid pojídající hamburgery od McDonalda či čínské minutky, jedinou New Yorkskou stravu finančně nám dostupnou, by vzbuzoval pohoršení. A tak se Šmok musel ke každému jídlu převlékat do civilu, a po jídle se znovu strojit do černého obleku. Díky tomu všemu se mu však nakonec podařilo navštívit Nitranskou ješivu v Mount Kisco, sejít se s druhou, poválečnou ženou rabína Weissmandla, a vpodstatě získat podporu Weissmandlovy rodiny. Televize, fotografie, filmy, to vše není v pobožné židovské komunitě příliš vítáno. Nejenom proto, že tato média jsou považována za hračky bezbožných pervertů, ale také proto, že vytváření obrazů lidí je zakázáno jedním z desatera přikázání. A tak za každým interview, za každou získanou fotografií je několik týdnů intenzívního vyjednávání a vysvětlování.

"Jste ochotni něco pro nás udělat?" zeptal se nakonec jeden z otevřenějších žáků Nitranské ješivy.   "Sežeňte originály válečných dopisů rabína Weissmandla. Určitě je schovávají v Izraeli, aby svět nevěděl, co se stalo. Udělejte kopie a pošlete nám je."  
"Kde myslíte že ty dopisy jsou, kde je máme hledat?", ptali jsme se.
"Určitě je někam schoval ten Schwalb, co nás pobožné tak nenáviděl. Chtěl zachraňovat jenom sionisty."

Nathan Schwalb byl sionistickým agentem ve Švýcarsku, který za války vybudoval síť kontaktů k odbojovým skupinkám na okupovaných územích. Byl to on, kdo udržoval kontakt mezi Pracovní skupinou a svobodným světem, osobně pořizoval desítky fotokopií Weissmandlových dopisů k rozesílání politickým představitelům na západě. Tyto dopisy byly intenzívně hledány zejména v padesátých letech, jelikož v nich jsou chronologicky zachycena jak jednání s Nacisty, tak i reakce židovských organizací na prosby o pomoc. Jsou to tyto dopisy, ve kterých Weissmandl obviňuje židy ve svobodném světě ze spoluúčasti na Holokaustu, a předpovídá, že jejich svědomí se s tímto faktem nikdy nevyrovná.

Za války pořízené fotokopie a opisy těchto dokumentů byly používány právníky v obou procesech s Rudolfem Kastnerem, obviněným z kolaborace, ale také při procesu s Adolfem Eichmannem, a při několika žalobách na ochranu osobnosti. Originály dopisů však nikdy nikdo neviděl.   
Šmok si ustřihl pejzy, oblékl džíny, začal se chovat vyloženě protinábožensky, a odjel do Izraele. Kupodivu staří sionisté ze Slovenska byli až na vyjímky daleko méně podezíraví než jejich ortodoxní protějšky. Dokonce i ti, kteří se báli možné politické manipulace svých výpovědí, z ní nepodezřívali ortodoxní kruhy, ale sionisty z jiných hnutí.
Během několika týdnů jsme našli více svědků a materiálu, než jsme doufali, a původně dvoudílný film se stal trilogií. Nakonec jsme našli i ony originály dopisů rabína Weissmandla, které byly od konce války považované za ztracené.

Jelikož Nathan Schwalb, člověk, který za války ve Švýcarsku Weissmandlovy dopisy rozmnožoval, býval aktivním politikem izraelské levicové Strany Práce, šli jsme do jejích stranických archívů. A to i přesto, že nás většina historiků varovala, že ke svým materiálům nikoho nepouštějí, a že dokonce i jim byl přístup odmítnut.   

S naivitou nám vlastní jsme sdělili svůj požadavek: "Chceme válečné dopisy rabína Weissmandla, víte, ty originály, ne kopie." Reakcí byl emotivní hebrejsky vedený rozhovor mezi několika zaměstnanci archívu, a nakonec složka, obsahující ony ztracené dopisy. "To je zajímavé, jak víte, že jsou tady. My jsme ty dopisy získali teprve před týdnem." Tvářili jsme se tajemně a zasvěceně, a domluvili natáčení těchto originálů ve studovně archívu.

Při příští návštěvě nám však úředníci sdělili, že žádně Weissmandlovy dopisy nemají, nikdy neměli, a že dotyčný archív je veřejnosti stejně nepřístupný. Někdo při naší první návštěvě prostě udělal chybu, a vzhledem k tomu, že materiál nebyl ještě zařazen do katalogu, si neuvědomil, o co jde.   Vztekali jsme se poměrně dlouho a hlasitě, a lámanou hebrejštinou se dožadovali milé slečny, která s námi při naší první návštěvě jednala. Není nad hlasité vztekání se. Slečna skutečně přišla. Očividně nepatřila ke starým strukturám, a po kratši diskusi nám vysvětlila, že Strana dříve tyto materiály tajila, ale nyní již je všechno jinak. Pouze někteří zaměstnanci archívu to prý ještě nechápou. Dopisy nám přinesla, a my jsme je natočili.

Dokonce jsme se setkali i se samotným - samozřejmě domněle zesnulým - Nathanem Schwalbem,   který tyto dopisy od konce války ukrýval. Jistě věděl proč. Od muže pobožnými tak nenáviděného by jeden čekal odpovídající nenávist k pobožným. Místo toho nám Schwalb vpodstatě nabídl odpověď na otázku, jak uprostřed vší té vzájemné nenávisti hledat pomoc pro natáčení filmu o tom, co se tenkrát stalo.

"Weissmandl? To byla velká tragédie. Ti jeho žáci, jakkoliv jsou zbožní, k smrti nenávidí nás, sionisty. Copak jsme si to zasloužili? Já sám jsem i po válce riskoval, abych je dostal sem, do Izraele. Ale tenkrát to znemožnili Angličani. Od té doby jsem od Weissmandla neslyšel, a pak umřel. A jeho žáci mne teď nenávidí."

Bylo to jasné. V bratislavské Pracovní skupině se roku 1942 členové různých názorových proudů tehdejšího židovstva spojily, aby čelily nepříteli. Jsou to jejich děti, kdo by si dnes ani nepodal ruce. Bavit se s kýmkoliv pod sedmdesát let by tak pro nás při hledání pomoci byla jen ztráta času.

Na druhé straně se staří ilegální aktivisté, snad i pro ten pocit, že se jejich dny krátí a   proto, že spousta věcí zůstala nevyřčena, začali bavit s námi. Byli jsme naivní kluci z Čech, které neměli proč a z čeho podezírat. Byli jsme tak nezatíženi tajnostmi a lží, jak jen to bylo možné. A nabízeli jsme možnost uchovat jejich vzpomínky.

Zřejmě jedině proto se nám nakonec podařilo prolomit začarovaný kruh, pečlivě budovaný okolo historie bratislavské Pracovní skupiny již od konce války.
Když se pak po celé té mnohaleté práci podíváte na vyplněnou tajenku propojených křížovek, udiví vás jak přirozené a logické věci lidé zatajovali a popírali. Jestli jste náš film v uplynulých týdnech v České televizi přes jeho nesmyslné nasazení viděli, víte o čem mluvíme.

Kromě všeho ostatního je třeba mít na paměti jeden zásadní fakt. Film mohl vzniknout a být v klidu dokončen také proto, že u nás v Čechách jeho téma nikoho nepálí. Film není o událostech v Protektorátu, politické skandály odehrávající se v Izraeli v padesátých letech nám zůstaly utajeny, a dokonce ani čeští židé se neorientují v politickém bahně obklopujícím historii židovských vyjednávání s nacisty, kvůli němuž umírali lidé ještě dlouho po válce. Většina ani neví, že takový film jako "Mezi zaslepenými blázny" byl natočen.