|
|
|
|
filmu
Na samém počátku se nám do rukou dostala kniha,
vydaná v 80. letech kdesi v Brooklynu,
popisující aktivity a osudy Pracovní skupiny,
jedné z nejvýznamnějších
židovských odbojových skupin za druhé
světové války. Přestože hned od pohledu bylo
zřejmé, že zmíněná kniha je daleko více
oslavnou ódou než seriózní historickou
prací, udivilo nás, že v dostupné literatuře
věnující se období Holocaustu jsme o existenci
Pracovní skupiny našli jen několik velmi
všeobecných vět.
Ani v Bratislavě, kde Pracovní skupina za války měla působit, o její existenci téměř nikdo nic nevěděl. Tato podivná utajenost nás zaujala natolik, že jsme se rozhodli věnovat se tomuto tématu detailněji.
Pokusili jsme se spojit s autorem ojedinělé knihy, ale ze všech stran se nám dostávalo ujištění, že jak on, tak i všichni případní svědkové aktivit Pracovní skupiny jsou již dávno po smrti.
V té chvíli se zdálo, že pro dva mladé studenty pražské FAMU bude snaha o rekonstrukci zapomenuté historie příliš velké sousto. Teprve později se mělo ukázat, že právě naše částečná naivita spojená s ideologickou nezatížeností byla tou jedinou možnou vstupenkou do dosud zcela uzavřených a vzájemně nepřátelských vod.
Kromě totální destrukce fyzických památek židovského osídlení došlo na Slovensku za posledních 50 let díky migraci a emigraci židovských občanů též k vymazání kolektivní paměti. Tak jednoduché otázky, jako ve kterém domě sídlila za války židovská samospráva, či odkud přesně odjížděly deportační transporty, se v Bratislavě měnily v neřešitelné hádanky. V Nitře zase neexistovala jediná fotografie po válce asanovaného židovského ”Vatikánu”, areálu Nitranské ješivy – náboženské školy. Dokonce i ředitel Bratislavského židovského muzea přiznal, že kromě čtyř fotografií z Izraele nemá o Pracovní skupině žádné materiály. Informace jsme tak museli hledat jinde.
S pomocí krajanského spolku v Izraeli jsme navzdory opakovaným zprávám o jejich smrti našli první svědky, kteří nám mohli potvrdit některé detaily ze života rabína Weissmandla, který byl motorem aktivit Pracovní skupiny. Postupně jsme si vybudovali síť kontaktů v komunitě ortodoxních židů ze Slovenska usazených v
USA
,
Izraeli a Kanadě, a snažili se získat jejich důvěru a pomoc.
V praxi to znamenalo přesvědčit tyto hluboce věřící
židy, že právě nám mohou bez obav své
vzpomínky svěřit, a že nás projekt stojí za to,
aby porušili svou tradici a nechali se fotografovat a
natáčet.
Na západě byl důvod k mlčení o Pracovní skupině jiný než u nás, byl politický. Téma vyjednávání s nacisty je v zemích s velkými židovskými komunitami stále žhavé, a mnohdy se mění v prostředek mocenského boje mezi jednotlivými židovskými skupinami, hlavně mezi ortodoxními a sionisty. Například jsme zjistili, že v 70. letech režisér Claude Lanzmann plánoval zařadit do svého životního projektu ”Šoa” i významný segment o aktivitách Pracovní skupiny. Ve výsledku se však v jeho mnohahodinovém filmu neobjevilo o aktivitách členů Pracovní skupiny ani slovo. Proč? Vždyť natočil několik rozsáhlých interview se spolupracovníky rabína Weissmandla, navštívil Nitranskou ješivu v Mount Kisco, a ještě po několik měsíců všechny svědky písemně ujišťoval, že se Pracovní skupině konečně dostane toho místa v historii, jaké si zaslouží. Pak se však náhle odmlčel, a již nikdy s nikým z Weissmandlových přátel nekomunikoval. Podle jejich názoru to jednoznačně souviselo s finančním vstupem sionistických organizací do produkce Lanzmannova filmu, a jejich požadavkem vymazat Weissmandlovo jméno ze sionistické verse historie.
Nakonec se nám podařilo najít Andreje Steinera, posledního žijícího člena bratislavské Pracovní skupiny. To po zhruba roce intenzivní korespondence s celým světem zásadně změnilo náš přístup k práci. Měli jsme očitého svědka kterému bylo 89 let. A potřebovali jsme s ním natočit interview.
V marné snaze získat pro projekt jakoukoliv finanční podporu bylo nakonec nutné natočit interview s Andrejem Steinerem v Atlantě a poté manžely Gellisovými v Torontu za vlastní peníze. Scénář, do kterého již byly zapracovány výše zmíněné výpovědi poté získal finanční podporu bezmála 2,5 miliónů korun ze Státního fondu ČR pro podporu a rozvoj české kinematografie. V tu chvíli se mohla připojit producentka Anna Becková z České televize, díky jejíž podpoře jsme se konečně mohli pustit do samotné realizace dlouho plánovaného projektu.
Diváci ve filmu uvidí mnoho unikátních archivních materiálů, ať už fotografických, textových či filmových. Například jedinečné originály dopisů rabína Weissmandla, které byly až do loňského roku, kdy jsme je objevili, považovány za ztracené. Získali jsme též unikátní autentickou nahrávku proslovu rabína Weissmandla o jeho aktivitách za války. Mnohé ve filmu použité fotografie ortodoxního židovského světa by vlastně neměly existovat, protože pobožným židům je fotografování zapovězeno - z nich pravděpodobně nejcennější jsou fotografie pořízené za války v Nitranské ješivě. Ohromující byl též nález falešných pasů rabína Weissmandla a Gisi Fleischmannové, dokumentů, které měly být údajně zničeny ještě před koncem války. Z archívních filmových materiálů stojí za zmínku unikátní barevné záběry z ghetta v Mukačevu pořízené v létě 1944, těsně před likvidací ghetta. Použi li jsme též amatérský film natočený neznámým maďarským vojákem při deportacích židů z Gyoru, a záběry pochodu smrti na Rakocziho ulici v Budapešti. Neméně unikátní je soukromý film natočený roku 1948 v Nitranské ješivě v Americe, ze kterého pochází jediný dosud známý filmový záběr rabína Weissmandla.
Při vyhledávání těchto materiálů jsme mohli být úspěšní právě a pouze proto, že jsme mladí a neznámí, a že jsme pracovali za zcela nezávislé finanční podpory. Nikdo nás nemohl podezírat z ideologické angažovanosti či finanční závislosti na nějaké politické organizaci. Díky tomu jsme získali důvěru všech, od levicových sionistů až po nejortodoxnější kruhy. Dali nám k dispozici své vzpomínky, své archívy a pomohli navázat další kontakty. Nakonec se tedy dvěma dnes již bývalým studentům FAMU podařilo něco, na čem ztroskotali i renomovaní tvůrci a historikové. Podařilo se nám prolomit bariéru mlčení, budovanou okolo historie bratislavské Pracovní skupiny již od konce války.
Ani v Bratislavě, kde Pracovní skupina za války měla působit, o její existenci téměř nikdo nic nevěděl. Tato podivná utajenost nás zaujala natolik, že jsme se rozhodli věnovat se tomuto tématu detailněji.
Pokusili jsme se spojit s autorem ojedinělé knihy, ale ze všech stran se nám dostávalo ujištění, že jak on, tak i všichni případní svědkové aktivit Pracovní skupiny jsou již dávno po smrti.
V té chvíli se zdálo, že pro dva mladé studenty pražské FAMU bude snaha o rekonstrukci zapomenuté historie příliš velké sousto. Teprve později se mělo ukázat, že právě naše částečná naivita spojená s ideologickou nezatížeností byla tou jedinou možnou vstupenkou do dosud zcela uzavřených a vzájemně nepřátelských vod.
Kromě totální destrukce fyzických památek židovského osídlení došlo na Slovensku za posledních 50 let díky migraci a emigraci židovských občanů též k vymazání kolektivní paměti. Tak jednoduché otázky, jako ve kterém domě sídlila za války židovská samospráva, či odkud přesně odjížděly deportační transporty, se v Bratislavě měnily v neřešitelné hádanky. V Nitře zase neexistovala jediná fotografie po válce asanovaného židovského ”Vatikánu”, areálu Nitranské ješivy – náboženské školy. Dokonce i ředitel Bratislavského židovského muzea přiznal, že kromě čtyř fotografií z Izraele nemá o Pracovní skupině žádné materiály. Informace jsme tak museli hledat jinde.
S pomocí krajanského spolku v Izraeli jsme navzdory opakovaným zprávám o jejich smrti našli první svědky, kteří nám mohli potvrdit některé detaily ze života rabína Weissmandla, který byl motorem aktivit Pracovní skupiny. Postupně jsme si vybudovali síť kontaktů v komunitě ortodoxních židů ze Slovenska usazených v
Na západě byl důvod k mlčení o Pracovní skupině jiný než u nás, byl politický. Téma vyjednávání s nacisty je v zemích s velkými židovskými komunitami stále žhavé, a mnohdy se mění v prostředek mocenského boje mezi jednotlivými židovskými skupinami, hlavně mezi ortodoxními a sionisty. Například jsme zjistili, že v 70. letech režisér Claude Lanzmann plánoval zařadit do svého životního projektu ”Šoa” i významný segment o aktivitách Pracovní skupiny. Ve výsledku se však v jeho mnohahodinovém filmu neobjevilo o aktivitách členů Pracovní skupiny ani slovo. Proč? Vždyť natočil několik rozsáhlých interview se spolupracovníky rabína Weissmandla, navštívil Nitranskou ješivu v Mount Kisco, a ještě po několik měsíců všechny svědky písemně ujišťoval, že se Pracovní skupině konečně dostane toho místa v historii, jaké si zaslouží. Pak se však náhle odmlčel, a již nikdy s nikým z Weissmandlových přátel nekomunikoval. Podle jejich názoru to jednoznačně souviselo s finančním vstupem sionistických organizací do produkce Lanzmannova filmu, a jejich požadavkem vymazat Weissmandlovo jméno ze sionistické verse historie.
Nakonec se nám podařilo najít Andreje Steinera, posledního žijícího člena bratislavské Pracovní skupiny. To po zhruba roce intenzivní korespondence s celým světem zásadně změnilo náš přístup k práci. Měli jsme očitého svědka kterému bylo 89 let. A potřebovali jsme s ním natočit interview.
V marné snaze získat pro projekt jakoukoliv finanční podporu bylo nakonec nutné natočit interview s Andrejem Steinerem v Atlantě a poté manžely Gellisovými v Torontu za vlastní peníze. Scénář, do kterého již byly zapracovány výše zmíněné výpovědi poté získal finanční podporu bezmála 2,5 miliónů korun ze Státního fondu ČR pro podporu a rozvoj české kinematografie. V tu chvíli se mohla připojit producentka Anna Becková z České televize, díky jejíž podpoře jsme se konečně mohli pustit do samotné realizace dlouho plánovaného projektu.
Diváci ve filmu uvidí mnoho unikátních archivních materiálů, ať už fotografických, textových či filmových. Například jedinečné originály dopisů rabína Weissmandla, které byly až do loňského roku, kdy jsme je objevili, považovány za ztracené. Získali jsme též unikátní autentickou nahrávku proslovu rabína Weissmandla o jeho aktivitách za války. Mnohé ve filmu použité fotografie ortodoxního židovského světa by vlastně neměly existovat, protože pobožným židům je fotografování zapovězeno - z nich pravděpodobně nejcennější jsou fotografie pořízené za války v Nitranské ješivě. Ohromující byl též nález falešných pasů rabína Weissmandla a Gisi Fleischmannové, dokumentů, které měly být údajně zničeny ještě před koncem války. Z archívních filmových materiálů stojí za zmínku unikátní barevné záběry z ghetta v Mukačevu pořízené v létě 1944, těsně před likvidací ghetta. Použi li jsme též amatérský film natočený neznámým maďarským vojákem při deportacích židů z Gyoru, a záběry pochodu smrti na Rakocziho ulici v Budapešti. Neméně unikátní je soukromý film natočený roku 1948 v Nitranské ješivě v Americe, ze kterého pochází jediný dosud známý filmový záběr rabína Weissmandla.
Při vyhledávání těchto materiálů jsme mohli být úspěšní právě a pouze proto, že jsme mladí a neznámí, a že jsme pracovali za zcela nezávislé finanční podpory. Nikdo nás nemohl podezírat z ideologické angažovanosti či finanční závislosti na nějaké politické organizaci. Díky tomu jsme získali důvěru všech, od levicových sionistů až po nejortodoxnější kruhy. Dali nám k dispozici své vzpomínky, své archívy a pomohli navázat další kontakty. Nakonec se tedy dvěma dnes již bývalým studentům FAMU podařilo něco, na čem ztroskotali i renomovaní tvůrci a historikové. Podařilo se nám prolomit bariéru mlčení, budovanou okolo historie bratislavské Pracovní skupiny již od konce války.
